Říjen 2014

Křehký život do skla vtělený

18. října 2014 v 21:48 | asian style |  Zajímavosti ze světa
Tak by se dal charakterizovat unikátní umělecký rukopis čínského malíře Wu Mingzhonga, ve kterém se prolíná křehkost života a vztahů se současnou společností. Pojďme se na tohoto umělce podívat blíže.
Děťátko, 130x160 cm, akryl na plátně, 2010


Jak se chovat v čínských buddhistických chrámech

18. října 2014 v 21:44 | asian style |  Zajímavosti ze světa
Ať už se budete v Číně pohybovat po ulicích velkoměsta nebo prozkoumávat zemědělské oblasti, dříve nebo později na buddhistický chrám narazíte. Co se po překročení jeho prahu od vás očekává?
Chrám v komplexu Lingyin, Hangzhou


Krása čínské krajiny na lidském těle

18. října 2014 v 21:41 | asian style |  Zajímavosti ze světa
Jako spojení tradiční malby a bodypaintingu se dají charakterizovat kolekce čínského umělce Huang Yana. Pojďte se podívat na další úžasné kousky vycházející z konceptu harmonie člověka a přírody.

Čínská krajina na lidském těle


Kasutera - specialita z Nagasaki

18. října 2014 v 21:35 | asian style |  Recepty
Tato sladká lahůdka přišla sice až z Portugalska, ale zdomácněla v Japonsku a je velmi populárním zákuskem
Kasutera (カステラ) neboli Castella je populární japonský piškotový zákusek vyrobený především z vajec, cukru a mouky. Nyní je tato sladká specialitka spojovaná s městem Nagasaki, ale původně moučník pocházel z Portugalska. Portugalští obchodníci jej do Japonska přivezli v 16. století. Tato dobrota totiž vydržela dlouhé období plavby... i když je spíš jisté, že mořeplavcům tak chutnala, že byla raz dva pryč.

Když tedy Portugalci začali v Japonsku konat misionářskou činnost a také obchodovat, vyšlo napovrch, že mají pár zajímavých věcí, například zbraně, tykve a hlavně zmíněný dortík. V období Edo však byla tato delikatesa velmi drahá, a to kvůli vysoké ceně cukru. Dnes už to máme jednodušší a můžeme si pochutnat i my, obyčejní lidé. V průběhu let se také chuť dezertu upravovala tak, aby moučník lépe vyhovoval jazýčkům japonského lidu.

V současné době se Kasutera vyrábí i s mnohými příchutěmi. Do těsta se může přidat med, práškový zelený čaj, hnědý cukr a další laskominy. Výhodou zákusku je, že se vyrábí z přírodních surovin a má velmi jednoduchou chuť.

Pokud chcete tuto dobrotu vyzkoušet, musíte buď vycestovat do Japonska nebo oběhat obchody s japonskými potravinami anebo to zkusit sami. Na internetu je mnoho receptů a tak jsem jeden pro vás zkusila vybrat.



Co bude třeba:
7 vajec
250 g cukru
1/4 hrnku mléka
80 g medu
200 g polohrubé mouky

Postup: Vajíčka pilně šlehejte v míse za stálého přidávání cukru asi po dobu 10 minut do husté pěny. Šlehání je opravdu důležité a tak si dejte záležet. Med a mléko smíchejte v malém hrnci a trochu ohřejte, aby se med rozpustil ve vlažném mléce. Do vaječné směsi pak přidejte polovinu medového mléka a znovu pořádně šlehejte několik minut. Pak přidejte mouku a zbylé mléko a opět hmotu tak 3 minuty míchejte. Poté těsto nalijte do čtyřhranné nebo dortové formy vyložené papírem na pečení. Troubu si mezitím předehřejte na 170°C. Dortík při této teplotě pečte asi 10-15 minut a pak teplotu stáhněte na 150°C a pokračujte dalších 40-50 minut v pečení. Myslete však na to, že každá trouba peče trochu jinak a tak radši vše hlídejte. Pokud vrch tmavne, přikryjte ho alobalem. Až do hotového moučníku zapíchnete špejli, měla by být trochu vlhká. Hotovou Kasuteru vyndejte z formy, zabalte do potravinové fólie a poté, co vychladne, ji dejte na jeden den do lednice odležet.

Na závěr jen přejeme dobré chutnání.

Moje poznámka: Trochu mi to připomíná klasickou bábovku :-D

Gejši – Cesta ke slávě

18. října 2014 v 21:23 | asian style |  Zajímavosti ze světa
V minulých článcích jsme si prozradili, kým gejši jsou a jak vypadají. Kde se však berou? Jak se mladá japonská děvčata stávají gejšami a co proto musí obětovat? Je to trnitá cesta plná úskalí a absolvují ji jen silné a odhodlané ženy.
Líčící se gejša

Nádherná kimona, složité účesy, výrazné líčení, neustálý úsměv na rtech a v rukávu vždy nějaký vtípek nebo poklona pro klienta. Takový je obraz gejš, jak ho svět zná již po více než dvě století. Stejně jako je tomu i v přírodě, i v této profesi nic krásného nevzniká hned, lusknutím prstu. Gejši jsou nádhernými motýly, kteří si museli projít stádii larvy a kukly, aby nakonec mohli roztáhnout svá barevná křídla a dát je světu na odiv.

Na začátku stojí adeptka. Obvykle dívka ve věku kolem 15 let, která dokončuje nebo již dokončila nižší střední školu, tedy základní povinné vzdělání. Takto mladé by ideálně děvče mělo být, aby učinilo rozhodnutí, jež ovlivní celý jeho život. Jeho první kroky vedou do tajemného světa květů a jív, v němž musí najít okiju, neboli čajovnu případně dům gejš, která by se jí ujala a postarala by se o veškerou výuku a hlavně o její uhrazení. Výchova a výbava nové gejši je velmi nákladná záležitost a proto v této branži bývá zvykem, že veškeré tyto náklady hradí čajovna, která dívku přijme, a ona jim to později vrací ze svého platu. Jen výukové lekce adeptky vyjdou až na 70 000 Kč měsíčně. K tomu se však musí připočíst hudební nástroje, jejich údržba, ubytování, strava, případně oblečení (v této době ještě spíše civilní) a věci denní potřeby. Málokteří rodiče by vynaložili statisíce, aby se jejich dcera mohla stát placenou společnicí.

Není tedy divu, že si čajovny dávají velmi záležet na tom, aby peníze neinvestovaly do někoho, kdo se nakonec gejšou nestane. Krom toho, že by adeptka měla být přinejmenším pěkná a štíhlá, měla by také praktikovat některé z tradičních umění. Tanec butō, zpěv, čajový obřad, hra na flétnu či nějaký strunný nástroj (nejčastěji koto a šamisen). Tradiční umění není jedinou věcí, kterou bude potřebovat umět, ale je jednou z nejdůležitějších, a aby dosáhla požadované úrovně, je lepší, když začne co nejdříve.

Pokud se s čajovnou dohodne, obvykle ji čeká stěhování. Výuka bude příliš náročná na to, aby mohla dojíždět. Navíc se květinové čtvrti nacházejí jen v několika málo městech, zatímco adeptky se do nich stahují z celého Japonska. Vzhledem k nízkému věku žadatelek je tedy nutný souhlas rodičů. Pokud jej dají, čajovna přebírá veškerou zodpovědnost za péči o dívku a bere ji pod svá křídla.



Každá gejša by měla umět minimálně dva, spíše tři typy tradičního umění. Obvykle se zaměřují na jedno, ale je vhodné, aby byly schopné posloužit alespoň jako doprovod u dalších. Adeptka si tedy vybere nebo je jí na základě jejích schopností vybráno další umění k tomu, které provozuje, a navštěvuje příslušné lekce. V umění není mistra, jen věčných žáků, a proto se těchto lekcí nezbaví do konce svého profesního života.

Krom toho se učí nosit kimono a přirozeně se v něm pohybovat, což je věc, které drtivá většina současných Japonek již není schopná. Dále musí s bravurou zvládat úlohu hostitelky, znát veškerá pravidla etikety a vrýt si je pod kůži. Také se učí mluvit. Dialekt je jedním z poznávacích znamení gejš, je jejich obchodní značkou. Kjótské gejši proto mluví silným kjótským přízvukem, tokijské tokijským. Dívka se tedy musí naučit mluvit, jakoby se v Kjótu narodila, a na své původní nářečí zapomenout.

Lekcemi ale její povinnosti nekončí. V domě gejš poklízí, pomáhá ostatním ženám se připravovat do práce, pokud je chytrá, pokračuje ve výuce angličtiny nebo i jiného cizího jazyka, aby se mohla domluvit se zahraniční klientelou. Volného času má málo a obvykle ho obětuje ve prospěch spánku, kterého se jí nedostává. S rodinou se téměř nevídá a přátele si může najít jen v domě gejš, protože jinam se téměř nedostane. Je to jedna z nejtěžších zkoušek, s jakou se tyto dívky setkají. Na první pohled se to může zdát kruté. Kdo z nás by měl v patnácti letech tolik síly, aby opustil domov a vydal se do neznámého velkého města, kde ho čekají jen povinnosti a nikdy nekončící poučování? Pravdou však je, že gejši mají jen minimum volného času a na rodinu, přátele, případně milence nebudou mít čas nikdy. Pokud se s tím tedy nedokáže dívka srovnat během svého období adeptky, nemá cenu, aby pokračovala.

Pakliže dívka přetrpí odtržení od rodiny, je učenlivá, talentovaná a pracovitá, nic jí nebrání v rozletu. Po roce, případně po více letech učení může podstoupit talentové zkoušky, na které dohlíží několik nejváženějších majitelek čajoven v dané oblasti, a pokud je složí, stává se učenkou - v Kjótu maiko, v Tokiu hangyoku.



Z larvy se stává kukla, byť v tomto případě opravdu nádherná kukla. Učenka konečně smí nosit nádherná kimona, ozdoby do vlasů a výrazný make-up. To vše se samozřejmě musí co nejrychleji naučit. Obzvláště líčení je náročné, protože pokud si nanese olejový podklad, pudr, vše uhladí do jednolité vrstvy, což také není nejsnazší, a pak při nanášení rtěnky udělá chybu, může začít znovu. Chce to trénink, ale s pomocí zkušenějších se s tím každá dívka popere. Zatímco líčení si časem učenky obstarají samy, obléknutí kimona samy nezvládnou a potřebují asistenci. Hlavně kvůli až 7 metrů dlouhému pásu obi. Později, až se stanou gejšami, budou schopny se obléknout samy, avšak spousta gejš žijících ve společných domech si z časových důvodů vzájemně vypomáhá.

Oděv učenky znamená pro čajovnu další výdaje a to v pravdě obrovské. Tradiční bohatě zdobená kimona, jakých učenky potřebují tak čtrnáct, mohou vyjít i na statisíce korun za kus a plně vystrojená dívka na sobě mívá věci v hodnotě 1 000 000 Kč. Kimona a šperky učenek se nejspíše dědí, avšak stále je potřeba velkých investic, které učenka sama nezaplatí.

S novým vzhledem dívka získává i nové jméno. V Japonsku bývala změna jména vcelku častá a dodnes se uchovala v uměleckých a duchovních kruzích. Řada mistrů má tak civilní jméno, avšak na veřejnosti vystupují pod jakýmsi přízviskem. Provozují-li například dvě umění, mají pro každé jiné. Stejně je tomu i gejš. Adeptka se stává učenkou, již plně uznávanou součástí zábavních čtvrtí. S novým životem proto přichází nové jméno a ne ledajaké. Matka zajde s učenkou k odborníkovi, který navrhne několik variant. Začátek jména se obvykle odvozuje od jména její starší sestry, tzv. oneesan. Obvykle jde o starší učenku nebo již plnohodnotnou gejšu, která s novou učenkou skrze obřad velmi podobný tradičnímu uzavření sňatku naváže sesterství. Starší sestra se stará o mladší, je jí rádcem, pomocníkem, učí ji a dohlíží na ni. Mladší sestra je jí na oplátku zcela oddaná, bez odmlouvání poslouchá a pomáhá v každodenním životě. Skrze jména se snadno dají vysledovat celé linie po sobě jdoucích gejš. Další podmínkou pro nové jméno je počet tahů. Některá čísla jsou šťastná, jiná nešťastná. Pokud se například jméno napíše patnácti tahy, měla by si gejša vést dobře ve finančních záležitostech a bude oblíbená u zákazníků. Dále pak musí jméno sednout významově. Musí ji nějak popisovat, vzbudit zájem zákazníků. Výběr není snadný.

Nové jméno, nový vzhled a učenka může konečně vyrazit na večírky! Její úloha zde však bude pasivní. Krom svého mládí a krásy nemá moc co nabídnout a proto spíše mlčí, sedí, dolévá pití a čeká, až jí dá starší kolegyně znamení, že se může zapojit do rozhovoru, zahrát si s klientem nějakou hru nebo gejšu doprovodit na hudební nástroj. Z pohledu klienta učenky na večírky chodí, aby dobrou zábavu s gejšou doplnily estetickým prvkem. Podíváte-li se na vzhled učenky a vzhled gejši, ihned si všimnete, že učenka oproti gejše září a nelze ji ignorovat. Je to kompenzace jejího nedostatečného vzdělání. Z pohledu gejš se učenka na večírky chodí učit pozorováním, procesem nazývaným miranai. Během večírku dívka sleduje, jak si zkušenější povídají a flirtují s muži, jak se chovají, jak řeší konflikty, jak bruslí z nepříjemných situací a jak udržují zábavu. Jsou to věci, které se nedají naučit v žádné učebně, jen praxí a mladé učenky ji sbírají právě takto. Proto na žádný večírek nelze pozvat jen učenky, vždy s nimi musí být alespoň jedna gejša, která by nad nimi dohlížela a která by bavila zákazníka. Nezkušené dívky si těžko dokáží zábavně povídat s šedesátiletým mužem.



Druhým, stejně významným důvodem pro jejich přítomnost na večírku, je zakládání budoucí klientely. Když se adeptka stane učenkou, je veřejně představena ve všech podnicích, v nichž by mohla působit, přičemž v každém z nich majitele žádá, aby se o ni postaral. U těchto veřejných představení se často vyskytuje celá řada novinářů z různých společenských plátků či z místních novin, v nichž se později objeví o nové učence článek. Pro svět gejš a jejich milovníků je to velká událost. Na každém večírku, kam učenka přijde, ji pak její starší sestra představí a stejně jako dříve v podnicích, i zde učenka prosí o shovívavost a pomoc. Už na začátku své kariéry, ještě v době zaučování se o ní tak dozvídá velká spousta lidí, kteří pak mohou sledovat její vývoj, oblíbit si ji a ve chvíli, kdy se stane plnohodnotnou gejšou, se stát jejími pravidelnými klienty.

Učenkami se dívky stávají obvykle kolem 15. až 18. roku života a je vzácností narazit na učenku, která by byla starší 20 let. V této fázi konečně také dostávají plat. Za učenku se na večírku platí obvykle polovina toho, co za gejšu, avšak učenka z těchto peněz moc nevidí. Dostává určitou část jako kapesné a zbytek jde na účet čajovny na úhradu nákladů.

Kolem dvacátého roku života se učenka stává gejšou. Samozřejmě to není podmíněno jen věkem, ale hlavně jejími schopnostmi. Pokud je s ní čajovna spokojena a pokud starší sestra a matka dojdou k názoru, že se naučila dost a že nebude podniku dělat hanbu, dojde k obřadní výměně límce zvané eriage. Učenka vymění svůj zpod kimona vyčnívající červený límec s výšivkou za čistě bílý, pestrá kimona za usedlejší a stává se plnohodnotnou gejšou, pravou živitelkou květinových čtvrtí.